logo
Aktuality ze světa folkloru, folklorní soubory, folklorní festivaly a akce,
folklorní CD, MC, publikace, zvyky a pranostiky, kuchařka...
Český rok

Novinky
Folklorní soubory I.
Folklorní soubory II.
Folklorní kalendář
Folklorní festivaly
Festival Tradice
Folklorní CD a MC
Folklorní fotogalerie
Folklor v éteru
Folklorní publikace
Folklorní kuchařka
Zvyky a pranostiky
Lidé ve folkloru
Folklorní oblasti
Slovensko
Archiv příspěvků
Krátké pozvánky

Kontakt
Pro registrované

Pár slov o historii obce Rusín. [ Historie (archivní dokument) ]

V nejvýchodnější části Osoblažského výběžku je pohraniční obec Rusín. Rusín vznikl v roce 1290. Držitelem Rusína byl Jan z Rusína. Vesnici koupil knížecí úředník z Hlubčic Heyniko, což potvrdil hlubčický kníže dne 1.srpna 1331. Tamnější držitelé mlýna a rychty měli povinnost dodávat obilí řeholnicím v Hlubčicích.
Obec se v archivních dokumentech z roku 1331 připomíná jako Rusín. Roku 1360 koupil ves Rusín - Sup z Fulštejna a za šest let později ho ve své závěti věnoval jako prebendu kapli svaté Anny v olomouckém biskupském kostele. V roce 1377 je již Rusín veden pod německým názvem Rossen a Rausen. Olomoucké biskupství osvobodilo roku 1598 Rusín od povinnosti šenkovat panské víno a trochu zmírnilo robotní povinosti. Fojtství držela od 17.století po dvěstě let rodina Pešků. Od roku 1792 se okolo vesnice táhne státní hranice, která ho oddělila od Hlubčicka. Na konci třicetileté války byl zpustošen Švédy a několik dalších let zůstaly pustými.
Velký požár vypukl v noci ze 17. na 18.července 1876. Popelem lehla rychta a deset sousedních budov. Obyvatelé Rusína se hlavně živila úrodná půda, na niž se kromě obilí pěstovala i cukrová řepa řepka olejná. Po dva měsíce roku 1836 zde řádila cholera, při níž zemřelo na třicet obyvatel.

V archivních listinách se Rusín vyskytuje také pod názvem Nottizen-Blatt nebo Rausen.

UMÍSTĚNÍ


AKTUALIZACE: Leo Dedek (OS Oblík, IC Osoblažsko) org. 56, 13.10.2006 v 18:00 hodin

ČESKY DEUTSCH ENGLISH POLSKI

logo

POZVÁNKY
***********
Copyright 1998-2025 © Aleš Mokren a Luděk Šorm