V roce 1990 jsem se poprvé setkal s tehdy dvaašedesátiletou choreografkou a tanečnicí, nepřehlédnutelnou, impulsivní a charismatickou osobností českého folklorismu, MgA. Věrou Svobodovou. Spolupracovala se skladatelem Jiřím Fišerem na novém repertoáru rokycanských folklorních souborů. S energií a nadhledem jí vlastní zásadně ovlivnila tvář a další směřování Rokytky i dětského Sluníčka a její choreografie (Takhle v Rokycanech 1990, Kateřinská zábava na Padrti 1992 aj.) patří dodnes ke kmenovým číslům souboru. Vycházela z pečlivého studia vydaných i rukopisných pramenů z Rokycanska, nápaditě a s citem pro jevištní pohyb stylizovala lidový tanec a soustavně posunovala možnosti i nároky svých mladých interpretů. Bezmála na tři roky byla vedle Jiřího Fišera největší oporou tehdejších vedoucích Rokytky, Boženy Auterské a Romany Šlapákové.

Později jsme se několikrát setkali v rolích lektorky a začínajícího korepetitora na seminářích a kursech lidového tance, v roce 1998 jsme pro učitelky mateřských škol na Chrudimsku realizovali seminář o interpretaci lidové písně. Byla spoluautorkou vlastního hesla do Slovníku folklorního hnutí v Čechách a spolupracovali jsme zejména na přípravě a realizaci prvních ročníků soutěží ve zpěvu, v rámci Slavností lidové písně v Chrasti u Chrudimi.

Nás mladé vždy až zahanbovala její nezdolná píle, pečlivost a energie při přípravách i vlastní režijní a choreografické práci, při neúnavném přesvědčování úředníků od té komunální, až po nejvyšší úrovně o jedinečnosti dědictví českého lidového umění a nutnosti jeho uvědomělého pěstování a předávání. Někdy nás až zlobily zarputilost a tvrdohlavost této dámy českého folklorismu, její nesmlouvavost vůči naší pohodlnosti a nedůslednosti. S velkým zármutkem jsme pak přijali zprávu, že již není více mezi námi.

Dovolte mi po soukromé vzpomínce ohlédnutí za tvůrčím odkazem této osobnosti, postrachu všech lenochů a škarohlídů.

Narodila se 6. listopadu 1928 v Rousínově, okr. Vyškov, v podnětném prostředí kulturně založené rodiny, která podporovala její všestranné zájmy (divadlo, hudba, tanec, zpěv, sport). V letech 1942-1946 vystudovala Odbornou školu pro ženská povolání v Chrudimi a poté nastoupila jako skladní účetní továrny na prádlo v Chrasti u Chrudimi. Po večerním středním odborném studiu se přihlásila na Akademii múzických umění v Praze, kde absolvovala v oboru choreografie u prof. Jiřího Němečka. Celý život pak svoje vzdělání doplňovala soukromým studiem: taneční improvizace a choreografie pod vedením Jarmily Kröschlové, africké a kubánské taneční prvky u Franka Towena, aj. Prošla celou řadou kursů a seminářů zaměřených na jazz, Labanovu, Orffovu metodu a později především na český a moravský folklor (zejména u Zdeny Jelínkové, Věry Šejvlové a Věry Šimkové, Františka Bonuše aj.).

Před svým příchodem do tehdejšího Sboru národních písní a tanců v roce 1950 se Věra Svobodová problematikou lidového umění a folklorismu hlouběji nezabývala. V pozdějším Československém státním souboru písní a tanců se však setkala mimo jiné s tehdy ještě výkonnou tanečnicí Libuší Hynkovou. Ta vyžadovala velmi podrobné zvládnutí charakteru každého zpracovávaného regionu i znalost souvislostí. Svobodová se tehdy často účastnila zkoušek pražského Vycpálkova souboru, vedených Františkem Bonušem či Vratislavem Vycpálkem. Řadu podnětů čerpala ze svých prázdninových cest. Léto trávila vždy v místech, kde bylo ještě možné naslouchat vyprávění pamětníků, zažít jejich písně a tance v přirozeném prostředí (Slovensko, Valašsko, Luhačovické Zálesí, Uherskobrodsko, Hanácké Slovácko, Lašsko).

Pro Státní soubor později vytvořila přes 20 choreografií. V roce 1965 se stala jeho druhým choreografem. V letech 1975 - 1977 zahájila svoji významnou pedagogickou dráhu, když prosadila zřízení specializované třídy lidového tance na pražské konzervatoři. Mezi její žáky patřili mj. Richard Hess a původní sestava jeho taneční skupiny UNO. Z choreografické tvorby pro profesionální tanečníky připomeňme taneční kompozice na hudbu L. Janáčka (Hanácké trojke 1975, Starodávný 1974 a Čeladenský 1978). Vrcholem je pak tematický blok Beskyde, Beskyde (1980, na hudbu Jaromíra Dadáka), v němž zpracovala vlastní sběry z Lašska. Členkou Státní souboru byla Věra Svobodová až do odchodu do důchodu v roce 1989.

Určitým přelomem její umělecké kariéry byl tříměsíční zájezd do Číny v roce 1955. Poznala zdejší tradiční tanec a stala se jeho interpretkou v souborovém provedení i ve své individuální taneční tvorbě. Spolupracovala s tělesem asiatské hudby při Národopisném muzeu v Praze a nové zkušenosti vzbudily celoživotní zájem o folklorní taneční projevy jiných národů. V jeho studiu pokračovala od roku 1968 v Berlíně, kde se zabývala německým, ale i vietnamským a kubánským lidovým tancem.

V letech 1968-1973 a 1983-1988 působila jako umělecká vedoucí pro jevištní tanec Kulturního domu Leuna-Werke v Leuně v bývalé Německé demokratické republice. Realizovala zde řadu původních choreografií a vytvářela závažné taneční kreace na hudbu J.S.Bacha, C.Orffa, či D.Šostakoviče. Využívala prvků ruského, polského a kubánského lidového tance. Celkem v Leuně vytvořila na 60 drobnějších i rozměrných choreografií pro dospělé tanečníky i děti, jejichž podstatou bylo vyjádření výrazu současného člověka možnostmi od klasiky, přes folklorní tanec k beatu, rocku a jazzu.

V Československu spolupracovala jako choreografka s kamennými divadly (Divadlo bratří Mrštíků Brno, Hudební divadlo Karlín), je autorkou desítek předtančení pro skupiny společenského tance, školy i netaneční kolektivy.

Další inspirační zdroj kromě folkloru pro Věru Svobodovou představoval historický tanec. Z této oblasti vynikají hudebně-taneční kompozice Mysterium Cosmograficum z roku 1980 k výročí narození Johannese Keplera na hudbu renesančních mistrů ze dvora císaře Rudolfa II. a choreografie na gotické a renesanční taneční melodie ve filmu Svatopluka Studeného Pětilistá růže z roku 1965.

Zásadní význam má spolupráce Věry Svobodové s amatérskými českými a moravskými soubory. Již od roku 1959 pracovala jako taneční pedagožka a choreografka s Bartošovým souborem písní a tanců ve Zlíně a později i se Souborem písní a tanců Josefa Vycpálka v Praze. Je rovněž autorkou choreografií pro dětské kolektivy: Malé Zálesí z Luhačovic, Vysočánek z Hlinska, Škubánek ze Světlé nad Sázavou, Vínek z Janova u Litomyšle, Zaječánek ze Zaječic aj. Pro dospělé vytvořila v poslední době choreografie: Pocta Havlíčkovi 1993, Mašina 1995, Zahrajte mi ňákou hezkou 1996 - pro Kalamajku z Havlíčkova Brodu, Legendu o svaté Dorotě 1999 - pro Kohoutek z Chrudimi. Zcela zásadně ovlivnila další samostatné tvůrčí směřování některých folklorních souborů. Zejména to platí o ostravské Ostravičce (choreografie Otvírání studánek 1991, Zpěvy z Velkého Rovného 1994, Horké léto 1998 aj.) a o Rokytce a Sluníčku z Rokycan. Celkem pro 11 amatérských tanečních skupin vytvořila více než 70 rozměrnějších choreografií. Hlouběji se také zabývala otázkami využití hudebně-tanečních národopisných materiálů při výchově mládeže, zejména v souvislosti s připravovanou novou koncepcí estetické výchovy na základních a středních školách. Získala řadu ocenění, především za práci v Tanzensemble Leuna, dále Vyznamenání Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti v Praze za spolupráci s amatérskými soubory (1979), titul MK ČSSR "Zasloužilý pracovník kultury" (1981) a mnoho jiných.

Je mi velmi smutno, protože s Věrou Svobodovou nám právě odešla vynikající umělkyně, až nakažlivě entuziastická a svým oborem zaujatá spolupracovnice, choreografka, režisérka a organizátorka, upřímná a rovná žena, pravá dáma českého folklorismu. Jí a její tvorbě chci věnovat i tuto skromnou vzpomínku.

Zdeněk Vejvoda

[Editace článku: Aleš Mokren] Přehled návštěvnosti